Byla to má 1. Akce doma na kterou jsem se mrtě těšil.
Už týden před akcí jsem všechno čistil, promazával a nemohl
se dočkat na domácí akcičku. Po týdnu ukrutného těšení nadešel ten den na který
jsme se dlouho připravovali. Abych vám pravdu řekl vůbec jsem nečekal že příjde
tolik teamů. Každému trošku děsilo, když se podíval na oblohu a uviděl ty černé
mračna. Náš velitel Futu seznámil účastníky akce s pravidly a úkoly.
Obránci se vydali k vysílači o pár minut před námi. Aby
měli dostatek času k utáboření. Asi po deseti minutách jsme se do kopce
snažili dostat i my. Na hlavy nám začali padat malé kapičky deště, které každý
ignoroval. Po chvilce se spustil obrovský déšt a vítr (fakt mrtě J ), který
ohýbal i ty nejsilnější stromy.
Chvilkami jsem si připadal jako Voják ve vietnamu který se
prodírá bažinami.
Cesta na horu se za pár chvil proměnila v bahnitý potok.
Po výšlapu jsme se dostali k vysílači kde obránci i
útočníci stavěli provizorní tábor, který nás kryl před mohutným deštěm.
Už od malička nás učili vyhýbat se v bouřce vysokým
bodům a mi pod jednim stáli, přímo pod vysílačem. Útočníci se vzchopili a
pokračovali k jejich místu táboření.
Každá celta a plachta se stala milejší než obětí našich
drahých dívek J
Náš základní tábor byl postaven za 15 minut.
Do centrálního stanu jsme si schovali věci a naše zbraně,
které byli už stejně promočené. Vypadalo to, že se déšť zmírní, ale mýlili jsme
se.
Z ničeho nic se od nás asi 20m vzdáleného místa
k zemi spustil velký blesk,
Který nás oslnil a ohlušil zároveň. Tak velká rána mě
podlomila kolena a spadl jsem k zemi. První co bylo jsem kontroloval sebe,
jestli mám všecko na svém místě a pak jsem zíral na ostatní.
Všichni už byly v příkleku nebo na zemi a stav akce už
byl jasný.
Doom zavelel „Serem na to hoši“ a náš těžce postavený tábor
byl složen běhěm 2 minut. To by jste se divili jak všichni tahali mačety
z batohů a odsekávali jednotlivé součástky stanů od sebe. Já jsem měl
naštěstí před týdnem koupenou celtu která mi zachránila zbraň i suché tělo.
Obránci i útočníci běželi dolů z kopečka, jak kdyby je naháněl vlkodlak J.
Na nádraží jsme se s nimi rozloučili a bylo nám líto že tato parádní akce
nevyšla. Jsem rád že jsme tam nezůstali a že všechny teamy odjeli
v kompletním počtu. V duchu jsem si myslel „Však mi tě jednou dobijem
!!“ ( Vysílač ne futura :D:D:D:D )
Děkuji všem účastníkům akce a těším se na další spolupráci.
Autor : Medik Jarda.